Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ročník 1924, totální nasazení na nucené práce v Německu, část třetí

30. 08. 2015 22:57:54
Od firmy Baťa, kde jsem pracovala jsme na cestu do dostali šišku salámu a bochník chleba. Do Chemnice jsme dojeli asi v 10 hodin. Seděli na kufrech a čekali. Byl mráz, nevěděli jsme, co s námi bude. Běhali a třeli jsme si ruce......

Až ve dvě hodiny přijel první autobus. Odvezl kluky. Nálada mezi námi byla velice smutná, děvčata plakala, včetně mě. Kluci mlčeli, drželi se, neplakali. Z odjíždějícího autobusu kluci na nás volali: "Kdyby nás odvezli na kraj světa - my si vás najdeme." Později přijel další autobus, který naložil 80 děvčat do Henesdorfu. Dalších 80 děvčat do Schleschenu a nakonec třetí autobus odvezl i mne do Witschdorfu. Tam si nás jmenovitě volali a moje jméno tak překroutili, že jsem se k němu nechtěla hlásit. Jmenovala jsem se Březinová a Pšecinofa, to tedy nebylo moje jméno.

V autobuse jsme ze strachu zpívaly naši hymnu. Řidič neměl tušení, co zpíváme, ale strašně se mu to líbilo a povzbuzoval nás, ať zpíváme dál.

Ubytovaly nás ve Witschdorfu, ve staré hospodě. Kde, byla taková zima, že jsme nemohly spát. Bylo to v horách a sníh tu byl až do května.

Na první lékařské prohlídce jsme se opět setkaly s chlapci.

Nosily jsme žluté spony na montérkách, Francouzi měli tyto spony červené, Belgičané modré, Poláci měli "P" Rusi "OST" a Italové na zádech a čepicích červené trojúhelníky.

Dělalo se každou druhou sobotu a jednu neděli v měsíci. Do práce jsme jezdily přes Waldkirchen do Zchopau vlakem. Po 12cti hodinové těžké práci nás někdy ani německá mládež nepustila sednout.

Na nočních směnách občas houkal poplach. To byl letecký nálet. Musely jsme utíkat z dílen do lesa, byla tma a Liduška Králová se bála do toho lesa běžet. Verkšus ji zbil tak, až pozbyla rozumu. Francouzi ji vzali mezi sebe a hledali nějakého Čecha. Sanitka ji přvezla na světnici a dva silní saniťáci měli co dělat, aby dostali na postel. Přestala komunikovat. Dostávala z ničeho nic záchvaty, kdy pořád křičela. Napsaly jsme její mamince, aby si ji odvezla, že tento zdejší německý doktor ji nechce uznat práce neschopnou.

Byli jsme upozorněni, že nesmíme žádnému cizinci dát jídlo. Kdo bude chycen, bude před celou továrnou na nádvoří zastřelen - dárce i obdarovaný.

Měly jsme chodit na obědy i večeře do kantýny dohromady s Němci. Ale nikdy jsme v kantýně nikoho z Němců nepotkaly.

Němec s hákovým křížem na montérkách, mi připravil vrtačku a ukázal, co mám dělat. Šla jsem právě od oběda vidím plakat Rusku. Němec, co mě zaučoval mě poslal ať se zeptám proč pláče. Řekla, že má hlad, za ty roky si tady zvykla už na hodně věcí, ale dnešní oběd tak strašně smrděl a mezi zuby ji křupal písek. Na to ji povídám: "Ve čtyři hodiny máme svačinu, počkej tu, dám ti chleba". Potkala jsem zpátky Němku Hilde, taky se zajímala, proč ta Ruska pláče. I jí jsem vysvětlila proč, pak i tomu Němci. Velice se tomu divil, načež jsem mu řekla, že ten jejich eintopf se vůbec nedá jíst.

Po čtvrté hodině jsem nesla chleba pro hladovějící Rusku. Vidím ji ale, jak sedí na okně a jí německý chléb. Ptala jsem se, kdo ji ho dal. Pravila, že Němka. Musela to být jedině Hilde. Ihned jsem ji vynadala, že je velice neopatrná, přece ví, co by se stalo, kdyby u ní ten chleba našli, takhle veřejně ho jíst! Kolikrát jsem dala chleba Italovi, ten si ho schoval do rukávu a snědl ho chudák až na záchodě.

Měly jsme nárok na dovolenou, ale tu nám nechtěli dát. Proto z našeho lágru uteklo sedm děvčat, podařilo se jim dostat až do Zlína. Pan ředitel si pro ně do Zlína přijel. Na české policii dal adresy, aby mu je přivedli a slíbil, že je za to nepotrestá. Za týden si pro ně stejně gestapo přijelo. Sedm děvčat odváželo sedm aut a v každém čtyři gestapáci. Chlapci byli za ředitelem, proč je potrestal, když sliboval, že je nepotrestá. On na to odpověděl, že musel, protože by pak utíkali každou chvíli z nějakého lágru.

Nakonec nás převezli do Nové Paky, na nový lágr a novou práci v Rradiotechně. Spaly jsme v dřevěné boudě, kde mi sníh padal až do postele - bylo hůř.... Teď jsem se rozhodla, že uteču. Nebylo to přes hranici, myslela jsem, jak to nebude snadné. Koncem ledna 1945 jsem sbalila kufr a večer jsem byla odhodlaná utéct. Naladila jsem na to ještě 6 děvčat. Pro opuštění lágru na větší vzdálenost jsme potřebovaly povolení. Proto jsem si koupila jízdenku jen do Olomouce, že si do Zlína koupím potom. Byla strašná zima a vlaky měly velké zpoždění. Strach, že než odjedeme, lágrfürka zjistí naší nepřítomnost, tak jsem šla za zaměstnancem nádraží, aby nám řekl, kdy to pojede. Naštěstí pochopil podle moravského dialektu, o co tu jde a informoval nás, že za chvíli pojede nákladní vlak. Tím se dostaneme do Olomouce. Přidal se k nám muž, který taktéž utíkal. Ve Staré Pace se tři děvčata rozhodly raději vrátit.

V Olomouci se odpojila kamarádka. Tak jsme cestovali dva. V Přerově jsme čekali strašně dlouho a když konečně dojel vlak, byl přeplněný a skoro nikdo nevystoupil. Zoufale jsme stáli před vagonem, když tu se otevřelo okno. Mladík popadl můj kufr a vhodil ho do okna a hned tam začal soukat mě. V okně se vynořila ruka v zeleném kabátě a mě se hrůzou orosilo čelo: "Už mě má gestapo!" Ta ruka mi pomohla do vlaku i tomu mladíkovi. Byl to německý voják.

"Na dovolenou?" optal se špatnou češtinou. Oba jsme horlivě přikývli.

Ve Zlíně mi ten mladík pomohl s kufrem a řekl, že jede do Vsetína. Podal mi ruku a dodal: "Slečno nenechte se chytit, bylo by vás škoda!" Dodnes nevím, kdo to byl a jak se jmenoval....

Domů jsem dorazila promrzlá a moc nemocná. První večer, moje rodina se mnou seděla v kuchyni a radovali jsme se a já mezitím usnula na židli. Odnesli mě do postele, tak jak jsem byla.

Autor: Vlasta Juráková | neděle 30.8.2015 22:57 | karma článku: 19.04 | přečteno: 847x

Další články blogera

Vlasta Juráková

Za komunistů bylo líp!

Tolikrát jsem slyšela postesknutí, u známých nebo v rodině, že za komunistů bylo líp. Z tohoto tvrzení se mi dělá těžce mdlo...

10.9.2017 v 19:09 | Karma článku: 40.70 | Přečteno: 6205 | Diskuse

Vlasta Juráková

Druhá adventní neděle

Zamyšlení nad adventem. Moji rodiče mi na toto období zanechali velmi krásné vzpomínky. Je to pro mě nejkrásnější období v roce.

4.12.2016 v 15:07 | Karma článku: 11.17 | Přečteno: 237 | Diskuse

Vlasta Juráková

Ročník 1924

Vzpomínání na zážitky mojí maminky, která už tu není, mi vždycky vhání slzy do očí, nejenom z toho důvodu, že si prožila peklo, ale i z důvodu, že už mi to nikdy nezopakuje...Neřekne přesně, jak se vše stalo.

17.10.2016 v 20:51 | Karma článku: 27.33 | Přečteno: 920 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Iva Apanasenková

Pan učitel rád děti mixuje. A děti to nebolí

Volíme si svoje místo? Ve škole možná. Dokonce si nemůžete vybrat ani své místo v tramvaji, vlaku či v práci. Pokud nejedete zrovna z konečné. I v životě si můžete vybrat na začátku, pak už jen manévrujete mezi okolnostmi.

20.9.2017 v 11:40 | Karma článku: 8.69 | Přečteno: 413 | Diskuse

Pavel Nitka

Nerozumím tomu, nezajímá mne to, ale vyjádřit se musím

Vždyť jak jinak by ostatní viděli, jak moc vtipný a inteligentní jsem. A kde jinde to předvedu, než v internetové diskusi pod nějakým odborným článkem.

20.9.2017 v 11:32 | Karma článku: 9.15 | Přečteno: 278 | Diskuse

Libuse Palkova

Letištní transfery

Transfery se mohou zdát jako velice snadná záležitost. Naložíte turisty, odvezete, a maximálně asistujete u odletu či ubytován, a jedete domů. Někdy se to ale může docela zkomplikovat.

20.9.2017 v 10:08 | Karma článku: 7.80 | Přečteno: 337 | Diskuse

Karel Boháček

Názory muže za zenitem – 2. Jak často si chlapi navzájem poměřují penisy?

Odpověď na tuhle otázku je opět poměrně jednoduchá, i když nutno přiznat, že přímočarost dotazu je zdánlivě zavádějící.

20.9.2017 v 8:08 | Karma článku: 21.61 | Přečteno: 1080 | Diskuse

Jana Slaninová

Tak trošku o jménech, datech a náhodách

Inspirováno diskuzí pod blogem kolegy Davida Vlka. Člověk by řekl, že jsou věci v životě náhodné, jiní tvrdí, že plánované. Každopádně jsou někdy hodně zajímavé.

19.9.2017 v 21:12 | Karma článku: 15.65 | Přečteno: 553 | Diskuse


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.