Ročník 1924

Vzpomínání na zážitky mojí maminky, která už tu není, mi vždycky vhání slzy do očí, nejenom z toho důvodu, že si prožila peklo, ale i z důvodu, že už mi to nikdy nezopakuje...Neřekne přesně, jak se vše stalo.

Napsala o tom celé stohy papíru, které posílala různým redakcím, naštěstí pro mne, si vše zaznamenávala "nanečisto", takže mi aspoň něco z jejích vzpomínek zůstalo.

Během druhé světové války bydlela ve Zlíně. Zažila bombardování. Když její maminka v hrůze co se děje, omdlela, sesunula se jak podťatá k zemi, ona a její sourozenci nad ní rozkročmo stáli, aby ji dav lidí, který běžel v panice hlava nehlava, neušlapal. Její dvanáctiletý bratr smetený tlakovou vlnou, byl odhozen do prohlubně v zemi, což mu zachránilo život. Následně si z toho nepamatoval nic, ale ve svých 19 letech zcela zešedivěl. 

Pamatuji si, jak říkala, že králíci v králíkárně byli mrtví a jenom čůrky krve jim z tlamiček stékaly. V podstatě jsem její válečný život prožívala taky.

Byla jako mladé, velice mladé děvče poslaná  někam pracovat do Německa, jako dárek Hitlerovi - strašné. V Zschopau nad nimi měli dozor  dva verkšusáci. Jednomu Francouzi říkali Napoleon a druhému Češi - Hurvínek. Jednou viděla, jak Napoleon mlátí obuškem Italského vězně, na zemi ležela syrová ryba (zřejmě ji u něj našel) a tak do něj bušil za trest. Moje drahá maminka přišla k tomu verkšusákovi zezadu a jak mu vyletěla ruka, okamžitě ji zachytila.  A to se už dívala do hlavně revolveru. Naštěstí nevystřelil. Vždycky se prý chlubil, že je jako jejich otec. Tak mu řekla, že tohle otec nedělá.

Další hrůzy si vybavuji, že nikdy nezapomene na to, jak jí kulky lítaly kolem hlavy, při leteckých náletech v Zschopau. Museli běžet do lesa. Letadla letěla nízko, střílela z kulometů do lidí, co prchali, až jim třísky ze stromu padaly na hlavu, z nábojů, co se zarývaly do dřeva stromů. To svištění jsem prožívala s ní, poněvadž byla mistrný vypravěč. Vrátila se domů velice nemocná. Zjistili, že má tuberkulózu.

Právě, strašně toužila to někomu říkat. Asi aby ta hrůza z ní opadla. Mám pocit, že neopadla, ovšem v 90 letech si toho už moc nepamatovala. Vzpomínky  zřejmě neměla, měla pouze abstraktní pojem o tom, co prožila, ale ta hrůza v ní někde byla hluboko zasunutá.

Vyprávěla mi, že její tatínek (můj děda) šel do války. Měl sbalený dřevěný vojenský kufr (byla to taková truhla, měli jsme ho na půdě a skladovalo se v něm zrní pro slepice)  brzy ráno vyrážel bojovat  za naši vlast. Byla jsem na to velmi hrdá, ačkoli se museli vrátit, aniž by vystřelili aspoň jednou na obranu vlasti. Museli složit zbraně a odejít domů. Dědu jsem si příliš nepamatovala, zemřel když mi byli asi 3 roky. 

Celé toto vyprávění jsem napsala jako slohovou práci na Gymnáziu. Tehdy češtinář mi za ni dal pětku. Byla jsem z toho velice překvapená. Zahřímal na mě: "Prosím tě takové výmysly!" Ničemu z toho nevěřil. Když jsem mu vysvětlila, že maminka u mě seděla a vše mi vyprávěla.Teprve potom uznal, že jsem si nic nevymýšlela.

 Od konce války si maminka dopisovala s Francouzem, který s ní byl  v Zchopau. Dávala mu tajně  chleba. Po válce si  posílali balíčky s dárky. Celý život si  dopisovali, oba v němčině. Zůstaly mi ty dopisy. Nikterak v nich nebádám, protože se mi sevře srdce nad  životem mojí maminky. Spousta nádherných velikonočních, vánočních přání, co zůstalo. Svědci dvou osudů.

Pořádala sjezdy ročníku 1924, sama na vlastní náklady. Tenkrát jsem ji ten první sjezd fotila a fotky se nezdařily. Nikdy jsem ji neřekla, jak moc mi to bylo líto.

Odešla, tiše v nedožitých 91 letech.