Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ročník 1924, totální nasazení na nucené práce v Německu, část třetí

30. 08. 2015 22:57:54
Od firmy Baťa, kde jsem pracovala jsme na cestu do dostali šišku salámu a bochník chleba. Do Chemnice jsme dojeli asi v 10 hodin. Seděli na kufrech a čekali. Byl mráz, nevěděli jsme, co s námi bude. Běhali a třeli jsme si ruce......

Až ve dvě hodiny přijel první autobus. Odvezl kluky. Nálada mezi námi byla velice smutná, děvčata plakala, včetně mě. Kluci mlčeli, drželi se, neplakali. Z odjíždějícího autobusu kluci na nás volali: "Kdyby nás odvezli na kraj světa - my si vás najdeme." Později přijel další autobus, který naložil 80 děvčat do Henesdorfu. Dalších 80 děvčat do Schleschenu a nakonec třetí autobus odvezl i mne do Witschdorfu. Tam si nás jmenovitě volali a moje jméno tak překroutili, že jsem se k němu nechtěla hlásit. Jmenovala jsem se Březinová a Pšecinofa, to tedy nebylo moje jméno.

V autobuse jsme ze strachu zpívaly naši hymnu. Řidič neměl tušení, co zpíváme, ale strašně se mu to líbilo a povzbuzoval nás, ať zpíváme dál.

Ubytovaly nás ve Witschdorfu, ve staré hospodě. Kde, byla taková zima, že jsme nemohly spát. Bylo to v horách a sníh tu byl až do května.

Na první lékařské prohlídce jsme se opět setkaly s chlapci.

Nosily jsme žluté spony na montérkách, Francouzi měli tyto spony červené, Belgičané modré, Poláci měli "P" Rusi "OST" a Italové na zádech a čepicích červené trojúhelníky.

Dělalo se každou druhou sobotu a jednu neděli v měsíci. Do práce jsme jezdily přes Waldkirchen do Zchopau vlakem. Po 12cti hodinové těžké práci nás někdy ani německá mládež nepustila sednout.

Na nočních směnách občas houkal poplach. To byl letecký nálet. Musely jsme utíkat z dílen do lesa, byla tma a Liduška Králová se bála do toho lesa běžet. Verkšus ji zbil tak, až pozbyla rozumu. Francouzi ji vzali mezi sebe a hledali nějakého Čecha. Sanitka ji přvezla na světnici a dva silní saniťáci měli co dělat, aby dostali na postel. Přestala komunikovat. Dostávala z ničeho nic záchvaty, kdy pořád křičela. Napsaly jsme její mamince, aby si ji odvezla, že tento zdejší německý doktor ji nechce uznat práce neschopnou.

Byli jsme upozorněni, že nesmíme žádnému cizinci dát jídlo. Kdo bude chycen, bude před celou továrnou na nádvoří zastřelen - dárce i obdarovaný.

Měly jsme chodit na obědy i večeře do kantýny dohromady s Němci. Ale nikdy jsme v kantýně nikoho z Němců nepotkaly.

Němec s hákovým křížem na montérkách, mi připravil vrtačku a ukázal, co mám dělat. Šla jsem právě od oběda vidím plakat Rusku. Němec, co mě zaučoval mě poslal ať se zeptám proč pláče. Řekla, že má hlad, za ty roky si tady zvykla už na hodně věcí, ale dnešní oběd tak strašně smrděl a mezi zuby ji křupal písek. Na to ji povídám: "Ve čtyři hodiny máme svačinu, počkej tu, dám ti chleba". Potkala jsem zpátky Němku Hilde, taky se zajímala, proč ta Ruska pláče. I jí jsem vysvětlila proč, pak i tomu Němci. Velice se tomu divil, načež jsem mu řekla, že ten jejich eintopf se vůbec nedá jíst.

Po čtvrté hodině jsem nesla chleba pro hladovějící Rusku. Vidím ji ale, jak sedí na okně a jí německý chléb. Ptala jsem se, kdo ji ho dal. Pravila, že Němka. Musela to být jedině Hilde. Ihned jsem ji vynadala, že je velice neopatrná, přece ví, co by se stalo, kdyby u ní ten chleba našli, takhle veřejně ho jíst! Kolikrát jsem dala chleba Italovi, ten si ho schoval do rukávu a snědl ho chudák až na záchodě.

Měly jsme nárok na dovolenou, ale tu nám nechtěli dát. Proto z našeho lágru uteklo sedm děvčat, podařilo se jim dostat až do Zlína. Pan ředitel si pro ně do Zlína přijel. Na české policii dal adresy, aby mu je přivedli a slíbil, že je za to nepotrestá. Za týden si pro ně stejně gestapo přijelo. Sedm děvčat odváželo sedm aut a v každém čtyři gestapáci. Chlapci byli za ředitelem, proč je potrestal, když sliboval, že je nepotrestá. On na to odpověděl, že musel, protože by pak utíkali každou chvíli z nějakého lágru.

Nakonec nás převezli do Nové Paky, na nový lágr a novou práci v Rradiotechně. Spaly jsme v dřevěné boudě, kde mi sníh padal až do postele - bylo hůř.... Teď jsem se rozhodla, že uteču. Nebylo to přes hranici, myslela jsem, jak to nebude snadné. Koncem ledna 1945 jsem sbalila kufr a večer jsem byla odhodlaná utéct. Naladila jsem na to ještě 6 děvčat. Pro opuštění lágru na větší vzdálenost jsme potřebovaly povolení. Proto jsem si koupila jízdenku jen do Olomouce, že si do Zlína koupím potom. Byla strašná zima a vlaky měly velké zpoždění. Strach, že než odjedeme, lágrfürka zjistí naší nepřítomnost, tak jsem šla za zaměstnancem nádraží, aby nám řekl, kdy to pojede. Naštěstí pochopil podle moravského dialektu, o co tu jde a informoval nás, že za chvíli pojede nákladní vlak. Tím se dostaneme do Olomouce. Přidal se k nám muž, který taktéž utíkal. Ve Staré Pace se tři děvčata rozhodly raději vrátit.

V Olomouci se odpojila kamarádka. Tak jsme cestovali dva. V Přerově jsme čekali strašně dlouho a když konečně dojel vlak, byl přeplněný a skoro nikdo nevystoupil. Zoufale jsme stáli před vagonem, když tu se otevřelo okno. Mladík popadl můj kufr a vhodil ho do okna a hned tam začal soukat mě. V okně se vynořila ruka v zeleném kabátě a mě se hrůzou orosilo čelo: "Už mě má gestapo!" Ta ruka mi pomohla do vlaku i tomu mladíkovi. Byl to německý voják.

"Na dovolenou?" optal se špatnou češtinou. Oba jsme horlivě přikývli.

Ve Zlíně mi ten mladík pomohl s kufrem a řekl, že jede do Vsetína. Podal mi ruku a dodal: "Slečno nenechte se chytit, bylo by vás škoda!" Dodnes nevím, kdo to byl a jak se jmenoval....

Domů jsem dorazila promrzlá a moc nemocná. První večer, moje rodina se mnou seděla v kuchyni a radovali jsme se a já mezitím usnula na židli. Odnesli mě do postele, tak jak jsem byla.

Autor: Vlasta Juráková | neděle 30.8.2015 22:57 | karma článku: 19.04 | přečteno: 856x

Další články blogera

Vlasta Juráková

Za komunistů bylo líp!

Tolikrát jsem slyšela postesknutí, u známých nebo v rodině, že za komunistů bylo líp. Z tohoto tvrzení se mi dělá těžce mdlo...

10.9.2017 v 19:09 | Karma článku: 40.70 | Přečteno: 6254 | Diskuse

Vlasta Juráková

Druhá adventní neděle

Zamyšlení nad adventem. Moji rodiče mi na toto období zanechali velmi krásné vzpomínky. Je to pro mě nejkrásnější období v roce.

4.12.2016 v 15:07 | Karma článku: 11.17 | Přečteno: 243 | Diskuse

Vlasta Juráková

Ročník 1924

Vzpomínání na zážitky mojí maminky, která už tu není, mi vždycky vhání slzy do očí, nejenom z toho důvodu, že si prožila peklo, ale i z důvodu, že už mi to nikdy nezopakuje...Neřekne přesně, jak se vše stalo.

17.10.2016 v 20:51 | Karma článku: 27.67 | Přečteno: 931 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

René Melichar

Různá setkání lidského druhu aneb cizí hovory se neposlouchají

Nedělá se to. Je to krajně neslušné... Já to vím, ale nějak si nemohu pomoct. Prostě to nejde. Jsem zvědavý, často zírám na lidi kolem sebe, občas dokonce nastražím uši a poslouchám. Stydím se za to. Trochu.

23.11.2017 v 9:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 83 | Diskuse

Tomáš Králíček

Franz Kafka - génius, manipulátor a obdivovatel pornografických obrázků

(Věnováno památce mé babičky) Jako kacířské a neuctivé se mohou především obdivovatelům Franze Kafky jevit některé pasáže z Kafkova života. Šlo ale o člověka jako každého jiného, tedy nejen s gloriolou, ale i s určitými neduhy.

23.11.2017 v 8:35 | Karma článku: 4.44 | Přečteno: 125 | Diskuse

Pavla Kolářová

Blbá nálada a voňavý perníčky

Tůdle! Vlezte mi všichni na záda. Letos ruším vánoce! A to se ozdobná světla na sloupech veřejného osvětlení ještě ani nerozsvítila, obchoďáky ještě nespustily koledy na plný pecky a já už mám blbou náladu. Něco je ve vzduchu...

23.11.2017 v 7:34 | Karma článku: 9.51 | Přečteno: 158 | Diskuse

Šárka Štefaniková

Vopravdu blbka

Dneska to asi vo češtině nebude....jóóó ́, vobracejte se v hrobě....vono se neni čemu divit v týhle době

23.11.2017 v 2:21 | Karma článku: 6.48 | Přečteno: 700 | Diskuse

Jana Slaninová

Skvělý burger na Andělu od Jakuba

Manžel dnes lákal na vinnou klobásu. Lehce osmahnutou, s česnekovým chlebem. Těšila jsem se fakt moc. Ale v práci jsem pojedla pouze krémovou zeleninovou polévku a v půl šesté už jsem mírně šilhala hlady. Burger padl mi do ok.

22.11.2017 v 19:58 | Karma článku: 15.82 | Přečteno: 513 | Diskuse


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.